Opečený na ohni, nakrájený v buřtguláši, nebo naložený v octovém nálevu k pivu... Špekáček je typická česká uzenina. A i když si zrovna se zdravou výživou netyká, o to víc jednou za čas chutná. Na co si dát při nákupu a přípravě pozor, aby byl zážitek stoprocentní?

První špekáček mohli ochutnat návštěvníci Jubilejní zemské výstavy v Praze v roce 1891. Podle tehdejší receptury byl vyrobený z vepřového a hovězího masa, uzeného špeku a koření. Receptura se postupem času proměňovala, až z ní na začátku devadesátých let nezbylo nic a uzenáři špekáčky dělali z toho, co měli zrovna po ruce a často to nebyly hezké věci. V roce 2001 vešla v platnost vyhláška, která znovu předepsala správné složení špekáčku. Může obsahovat pouze hovězí, vepřové a telecí maso (ne strojově oddělené). Podíl masa musí být nejméně 40% a podíl tuku maximálně 45 %. Toto stanovené složení musí mít každý špekáček, který koupíte v jakémkoliv obchodě. Pokud sáhnete po buřtíkách, špekounech a jiných výrobcích těchto názvů, pravděpodobně si pochutnáte o dost méně.

A jsou všechny špekáčky na trhu stejné? To rozhodně ne. Rozdíly jsou v kvalitě použitého masa i koření. „Malí uzenáři mají kontrolu nad tím, co do špekáčků dávají. My si můžeme dovolit vyrábět je z masa přeštických prasat, velkovýrobcům často nezbývá nic jiného, než používat dovážené mražené maso, jehož kvalita samozřejmě nebude tak skvělá, jako kdyby bylo místní a čerstvé,“ popisuje řezník František Kšána z pražského obchodu Naše maso. Menší řeznictví si také mohou vyhrát s detaily, například přidávat místo sušeného čerstvý česnek. Tradičně se špekáček dává do hovězích střívek, často se ale nahrazují levnějšími vepřovými.

A jak špekáček upravit, abyste si pochutnali? K opékání na ohni ho řezník Kšána doporučuje naříznout jen jedním podélným řezem – budou křupavější, méně mastné a rovnoměrněji propečené. A pokud je budete nakládat jako utopence, oloupejte střívko a přepulte je. Dobrou chuť!