Ač se limonády a jejich předchůdkyně pily celoročně, jejich doménou je léto. Tehdy se vždy spotřeba zvýší v řádech desítek bodů.

V domácnostech, restauracích, na koupalištích a nejrozmanitějších prodejních stáncích se během léta objevovaly a objevují řady druhů, přírodní a "přírodní", domácí a "domácí". Jaké to jsou, které byly produkty své doby, a které přežily do dnešních dob? Pro zjednodušení použijeme všude název limonáda, přesto, že tento nápoj má své specifické vlastnosti.
V gastronomii to dlouho byly jen točené limonády s obsahem CO2, především žlutá a malinovka. Levné, osvěžující, oblíbené, byť chuťově nic moc.



Pro domácí výrobu nealko nápojů v jednu chvíli zazářil fenomén - šumáky. Šumělo to a pěnilo, nicméně absence výraznější chuti zůstala.
Hlavní podíl nealko nápojů pro doma tak obstarávaly ovocné šťávy či sirupy. Lesní nebo zahradní směs, a další různé monodruhové varianty. Většinu chuti v nich však decimoval cukr, navíc potom ještě poměr ředění. Takže příchuť byla spíš fatou morganou, vyvolanou barvou. S výjimkou Amary, tu dravě zelená barva a poměr chininu ve složení stavěly po nějakou dobu do pozice lídra.
Všem těmto směsím pomohla sifonová lahev na bombičky s oxidem uhličitým. Objevila se snad v každé rodině a bublinky úroveň osvěžení nápojů přece jen pozvedly.

V éře spartakiád byly limonády nabízeny v průhledných plastových sáčcích se vstupním komínkem, kterým se prostrkovalo brčko. Později se objevila Pompela v plastových kelímcích uzavřených kovovou fólií. Chuťově nešlo žádné atrakce, navíc v obou případech scházel efekt bublinek, nápoje nebyly sycené.

Konec padesátých let minulého století znamenal dramatickou změnu v sortimentu nealko nápojů. Na trh vstoupila Kofola, první český kolový nápoj. Od počátku trhala rekordy, její obliba se stala bezbřehou. A jakkoliv se o pár let později objevila i licenční produkce opravdové Coca Coly, Kofolou to neotřáslo. V sedmdesátých letech se jí prodávalo až dvě stě milionů lahví ročně.



V gastronomii vstoupily do dění i "domácí" limonády. Okurková, zázvorová, mrkvová, melounová… . Najdete je téměř v každé restauraci, jejich popularita se podobá pandemii. Ale...
Jakkoliv do letní řeky limonád vstoupily po Listopadu obří nadnárodní společnosti a ovládly trh, ten relativně malý potůček produktů české provenience má stále svou věrnou klientelu. A je to tak dobře.
 

Tak jako kdysi různých produktů, zmocnili jsme se v posledním čase "domácích" limonád. A to tak, že v rozměrech téměř epidemických.  Řídíce se navíc i posedlostí po všem zdravém, jsou pro nás tyto nápoje, podávané v restauracích a puncované všemocným slůvkem "domácí" až magickým pitím. Zvlášť, když jako jednu ze složek obstarávají byliny. 



A jsou restaurace, které své limonády opravdu vyrábějí od počátku samy. Za všechny zmíníme výrobní postup jedné z nich: v nevelkém bistru Pipca na třídě Milady Horákové připravují všechny limonády jako vpravdě domácí. Tedy i základní sirup. Ten je pro všechny další ingredience stejný. Na 1 litr vody potřebujeme cca 600 g cukru.  Zahříváním jej rozpustíme, poté přidáme chtěnou sortu ovoce, dobře omytého, rozmixovaného a přepasírovaného. Dále zahříváme, ale pozor. Nikoliv vaříme.  Dodržujeme teplotu okolo 70oC, vlastně blízkou pasterizační hodnotě. Cukr nekaramelizuje, roztok zůstává příjemně hladký. Limonáda z hotového sirupu potom sestává zhruba z 3 dcl sody - dáváme přednost perlivému finále, ale podmínkou to není - cca 4 cl sirupu, ledu a snítky máty. Poměr se může měnit, záleží na vyzrálosti použitého ovoce a jeho chuťové intenzitě.

Foto: archiv Milana Ballíka