Mámivé potěšení s latentní hrozbou

 Mámivé potěšení s latentní hrozbou

Send by e-mail

 
 
  • Autor: Milan BallíkJe nositelem jedné ze základních čtyř, vlastně už pěti (umami) chutí, sladké. Vlastně krom energie přináší tělu jen mámivě sladké pokušení, jemuž není snadné odolat. Ale skrývá v sobě také nebezpečí. Pro ty, kdo si ho nedovedou odepřít. Cukr. 

    V přírodě se vyskytuje v mnoha formách odedávna. Přesně nevíme to, kdo a kde ho poprvé okusil. Víme však tolik: historicky je pěstování cukrové třtiny známé už od roku 6 000 před Kristem.

    V našich končinách byl prapůvodním sladidlem med. Který patrně kdosi kdysi ochutnal nejspíš náhodně. Na zem spadlý „úl“ s plástvemi nabitými dosud nepoznanou lahůdkou. Nebo vypozorovaný medvěd, který za ním šplhal do korun stromů nedbaje bolestivých žihadel. Některý náš prapředek to ze zvědavosti zkusil také. I on utrpěl nějaká ta bolestivá bodnutí, ovšem cesta k získávání medu byla otevřena. 
    V období osídlení bývalých kočovníků a jejich přerodu v zemědělce se nejspíš objevili i první brtníci. 
    Ti po vzoru medvědů do korun stromů, kolem kterých vypozorovali poletující včely, šplhali už plánovitě.   V dutinách kmene pak našli včelí obydlí a vybrat z nich medonosné plástve byla už jen rutina. Jen ta žihadla…

    K chovu včel a tím pravidelnému získávání medu byl potom už jen krok. Brtníci dali včelám suché teplé bydlení a soustavný zdroj medu byl na světě. Jistě to nebylo tak jednoduché, nicméně medu jako sladidla se u nás používalo až do středověku. 
    Touha po sladkém brzy zasáhla celé spektrum společnosti od nejprostších vazalů po korunované hlavy. Obliba cukru se šířila jako lavina. S rozvíjející se logistikou rostla i jeho dosažitelnost a sladit se stalo módou.

    V patnáctém století přišlo na svět získávání sladidla z vhodných plodin i v mantinelech dnešní Evropy. Nejprve z cukrové třtiny, která se od Kolumbových cest pěstovala i ve středomoří. Levný import z Nového světa však její pěstování v Evropě téměř zlikvidoval.



    Řadu restrikcí přinesly napoleonské války. Kromě jiných i zákaz dovozu cukru. To byl vlastně počátek jeho výroby z cukrové řepy. Ač se řepa pěstovala odpradávna, bylo to především na krmivo. Na možnost získávání sladké šťávy z řepné bulvy a jejího přerodu v cukr přišel na konci šestnáctého věku jistý botanik, tuším, že Francouz. K masovému využití tohoto způsobu výroby došlo však až díky výše zmíněnému zákazu francouzského císaře. 
    Do kolotoče okolo cukrovky se zapojila i naše země. Podle časopisu Listy cukrovarnické a řepařské existovalo v letech 1920 až 1925 na území tehdejší Československé republiky 149 cukrovarů s produkcí 773 984 tuny. Svůj díl popularity si cukr u nás vybíral i po druhé světové válce. Příznivé klimatické podmínky, poměrně velké rozlohy ploch pro pěstování cukrovky - nejvíce to bylo mezi roky 1951 až 1955 - znamenaly 178 541 hektarů produkční plochy, a o deset let později 660 820 tun vyrobeného bílého řepného cukru. 

    Dnes je situace taková, že každoroční úrodu řepy zpracovává sedm cukrovarů, které ovšem z větší části patří zahraničním společnostem 
    V sezóně 2018/2019 činila u nás celková výroba ca 605 000 tun bílého cukru. Světová produkce cukru pak představuje kolem 160 milionů tun ročně. 
    Na každý pád jsme v cukru vždy byli více než soběstační. To znamenalo jedno: cukr se masivně vlomil do našich mlsných libůstek. Na poutích bylo vidět děti s upatlanýma ručkama, kterak se zářícíma očima uštipují sladká sousta z chomáče cukrové vaty. Cukrárny ve městech pak byly atakovány především ženami, které si buď u stolečku nebo do balíčku na cestu dávaly větší či menší nálož dortíků. Nebylo snad také neděle, kdy by se na rodinném stole neobjevila bábovka, nějaký koláč, bublanina nebo třeba „jen“ pár kokosek. Buchty se také pravidelně objevovaly ve školních jídelnách.  Což může, i přesto, že se v poslední době držíme trochu zpátky, být někdejším základem pro dnešní stav obezity národa. 

    I když je cukr široce oblíbenou poživatinou, je třeba se před ním mít na pozoru. Mimo sacharózu coby přísun energie nám nic dalšího nepřináší. Kromě pocitu blaha po spořádání porce poháru Myšák nebo sáčku karamelek. Přebytek energie si tělo ukládá v podobě tuku, a to je živnou půdou pro obezitu. Například v USA, jakkoliv tam už spotřeba z nedávných 70 kilogramů za rok klesá, obézních lidí stále přibývá. A představují okolo jedné pětiny obyvatelstva.



    Kostka či dvě do kávy či čaje – i několikrát denně – je vedle dalšího nepřímého příjmu cukru v potravinách dostatečným množstvím, abychom se nad jeho spotřebou zamysleli. I když třeba barevné kostky či bridžové vzorce jsou tak malebné, dávejme si jich do teplých nápojů spíš méně než více. 
    A při návštěvě cukráren, když už občasnému sladkému mámení nemůžete odolat, se při objednávání raději kousněte do jazyka. A slova jako „… tu rakvičku ještě jednu, prosím, indiánky dva, pak už jen věneček a punčák... jo a deset pralinek s sebou…“ raději spolkněte. Vedle obezity totiž hrozí i vyšší kazivost chrupu, a opravy jsou dnes tak nákladné.
    Mějte na paměti jedno, a to i vy, kteří pečlivě počítáte každý přijatý gram cukru. Vedle přímé spotřeby cukru, ať už kostkového, krystalového či moučky, bílého nebo hnědého, dostává se tělu i slušné porce cukrů obsažených například ovoci či obilí i v mnoha kuchařských a pekařských recepturách, také prakticky v každém alkoholu. 
    Život si tu a tam určitě oslaďte, to ano, ale obezřetně. Strašák morbidní obezity v jakkoli lákající formě totiž zdaleka neobchází jen Ameriku. U nás doporučenou dávku cukru 20 kg/osoba a rok převyšujeme bezmála dvakrát – na ca 37 kg. 


     

Přihlásit k odběru newsletteru

Přihlašte se k odběru newsletteru a budeme Vám pravidelně zasílat nové články do e-mailu. Váš kontaktní email bude použit pouze za účelem zasílání našeho newsletteru, nebude předáván žádnému dalšímu subjektu. Zasílání můžete kdykoli ukončit kliknutím na link ve zprávě, kterou Vám bude newsletter doručen.