Poslední den školního roku jsme jich potkávali zástupy. Děti - především na prvním stupni základního školství, patřičně vyšňořené, uháněly ke škole a v ruce vedle kytice třímaly - bonboniéru. Větší či menší, okázalejší, či dokonce dvoupatrovou v efektní etui s raženými výjevy na víku. Jedna byla krásnější druhé, vedle vnějšího efektu jistě i obsahem. Ať už je vyrobila Diana, Lidka, Orion či Zora, všechny měly jedno společné. Byly více či méně cenové široce dostupné.
Nechci detailně pitvat, co se stalo, jak kterou zaniklou značku převzala jiná, proč nakonec skončily všechny pod křídly silné nadnárodní společnosti. Zajímám mě spíš to, proč dnes děti velkou většinou spěchají pro vysvědčení už pouze s kyticí.
Důvodů je více. Jedním z hlavních je cena bonboniér. Ta se odvíjí vždy od kvality vstupní suroviny, a ruku na srdce, ta nebývala vždy kdovíjak vysoká. Hlavně v segmentu, o kterém je řeč. Pravda, byly výrobky, které udivovaly svět, a některé získaly ocenění světového formátu. Ovšem to bylo v době, kdy náš svět byl ještě v pořádku a nadšeně se těšil z prvních úspěchů samostatné Československé republiky.
Únor 48 a následné zestátnění zglajchšajtovaly podle společného vzorce všechny obory, čokoládovny nevyjímajíce. A že šlo vpravdě o velké výrobce, například Zora v Olomouci nabízela ve třicátých letech dvacátého věku na šest stovek produktů! Hromadná masová výroba, ukrytá za jednotlivými slavnými značkami původních majitelů, měla být a byla nastavená tak, aby byla koupěschopná. Což se do jisté míry podařilo, ale... Na opravdovou kvalitu se u těchto monstrózních sérií, většinou určených jako drobné dárky, až tolik nehledělo. Pravda, existovaly produkty mimořádné a vyhledávané - za všechny to byly višně v čokoládě z děčínské Diany. Ovšem ty pravé, se stopovou dávkou opravdového alkoholu, nikoliv tresti. Ty by asi pedagogům chutnaly, zvláště možná pánům učitelům. Ovšem na našem trhu nebyly k mání. Takových bonboniér existovalo více. Tvořily atraktivní, i když ekonomicky ne až tolik významný artikl.
Nové pořádky, nastolené po Listopadu 89, potom vlastně dokonaly postupné odumírání segmentu čokoládových bonboniér. Nastavení špičkových surovin znamenalo cenový nárůst, který, měl-li být dále umocněn cenou za efektní ambaláž, nebyl dále coby dárek na konci školního roku únosný. Nicméně tato tradice docela nezmizela, a po letech nedobrovolného pospávání se vrací do života. Ovšem v jiné podobě. Často jsou to tabulkové čokolády. V nejvyšší kvalitě, jednotlivé či v sérii. A co je důležité, vždy v přebalu odpovídajícímu události, při nichž mají být použity. Za všechny uvedu Jordi´s, květinovou tmavou čokoládu v univerzálním obalu s něžným květinovým věnečkem. Nebo děčínskou firmu Jordan, nástupkyni někdejší Diany. Ta nabízí tabulkové čokolády s pohádkovými bytostmi na přebalu. Mimochodem, produkci Diany zůstávají u Jordánů věrni a v portfoliu mají i několik půvabných bonboniér.
Jména Koukol a Michera (Lidka), Orion Maršner (Orion), Hartwig a Vogel (Diana), nebo První společná moravská továrna na cukrovinky a čokoládu v Olomouci (Zora), zakladatelů a šiřitelů věhlasu českých čokolád, jsou zaváta prachem minulosti. Ale značky jejich někdejších firem, ať už jakkoliv vlastnicky transformované, ty nám zůstaly dodnes.
A bonboniéry? Jsou k mání stále. Ovšem zhusta zahraniční provenience a spíš coby luxusní zboží. Jejich ceny začínají na dvou třech stovkách, nezřídka se však dotknou i hranice jednoho tisíce korun. Rodinné čokoládovny se zase specializují na efektní dárková balení, která nejsou levná. Paní učitelky tak přijdou většinou zkrátka. Dostupná tabulka čokolády s kravičkou na obalu, jakkoliv půvabnou, by je totiž nemusela příliš potěšit.
Připravil Milan Ballík s laskavou pomocí Lady Bartošové, ředitelky Kutnohorského muzea čokolády.